„Můžeme?“
„Nevím, co vlastně můžeme a co nemůžeme.“

Marnit čas pouze na zjišťování činností, které můžeme vykonávat je k ničemu. Přestaňme se ptát okolí a pokládejme otázky sobě. Kde jsem? Kde bych mohl být? Jak se tam dostat? Čas od času prostě uvízneme a nevíme jak jít dál. Vytvoříme kolem sebe hranici a nenecháme, nebo v ten moment ji raději nechceme otevřít. Právě rozbitím našich hranic, otevřením ega a pozorného naslouchání se ucelujeme a léčíme.
Uvíznout a uzavřít se je tak strašně jednoduché, že nám to někdy ani nedojde. Potřebujeme slyšet sami sebe, vidět tu nezdravou zeď kolem nás a dotknout se jí. Pochopit, proč nám škodí. Rozbitím svých hranic dáme prostor novému a je zase na nás, jak moc je necháme otevřené a kdy je uzavřeme. Nastavujeme si vlastní směr. Formujeme svůj pohled a sebe. Je možné někdy dosáhnout úplného celku? Kompletní utvoření jednoho stabilního celku z částí, které mají své pevné místo. Ale odkud se v nás tyhle části berou?

Kombinace několika úhlů pohledů se snaží o deformaci a zničení komfortního prostředí, nebo spíše reality, která nás poutá pevně k půdě. Takové zakořenění ničí celý proces sebepoznání, podceňuje naše síly. Jde o to, aby se člověk cítil nestabilně v prostoru a odpoutal se od pravidel, alespoň na chvíli. Špatně vytvořena perspektiva vysoké a zároveň nízké zdi uzavírá jednu, ale zároveň několik osobností ve své vlastní hranici a to tak, že těla kolem nás jsou stejně tak prázdná, jako to naše. A cílem celého hledání odpovědí na otázky, je naplnit sebe.

Snad tato video instalace přivede diváka ke svým hranicím a transformují je. Každý si vybere, jestli ji chce vidět, slyšet, dotknout se jí, překročit nebo v ní uvíznout.

Pokoj 507.
Stejnej strop před sebou, když se každej den probudím.
Rutiny.
Nízké umyvadlo, ke kterému se musím pokaždé sklánět.
Dveře od sprchového koutu, které netěsní, a tak je voda všude kolem něj.
Zpěv z odvětrávacího potrubí pána z jiného pokoje.
Poškrábaná kuchyňská linka od krájení.
Dvě židle jako noční stolky, k sezení, nebo na posilování rukou.
Skříně, které jsem neměl potřebu otevírat.
Dva větší stoly, jeden naprosto zbytečný stolík, čtyři zdířky na ethernet cabel.
Čtyři okna s pruhovanýma žaluziemi, jen jedno z nich šlo otevřít.

Všímal jsem si všech detailů v prostoru, mnou okupujícím 12 dnů. Je to proces otevřít své hranice, zvládnout až do konce, je to proces neztratit hlavu v této situaci, proces tvořit, proces dostávat nové nápady, proces myšlenek, které utváří výsledek. Při tomhle procesu ta činnost byla naprosto samovolná, nebyl jsem svazován a rozptylován ničím. Točil jsem způsobem nabalováním podnětů. Třeba jako je akce reakce, tak evokace předešlého záběru mi dala snahu na vzniknutí nového-následujicího. Záběry jsem v průběhu nijak needitoval, předem nepřemýšlel nad dalšíma. Až když jsem se každý den podíval, co jsem vlastně skoro až nevědomě natočil, připomnělo mi to moji skutečnost, kterou jsem odmítal několik let, až do nedávna, kdy jsem změnil pohled. Otočil se a přijal to, co jsem přijmout nikdy nechtěl. Něco, cojsem s nikým nedokázal sdílet. Utápěla se ve mně moje část a já tak marnil čas.

Metonoia je obrácení životního postoje a přemýšlení. Klíč, který jsem našel až po několika letech hledání a s jímž jsem dokázal odemknout tu nejniternější bránu, skrze kterou dýcháme. V psychologické teorii Carla Junga metanoia označuje proces reformy psychiky jako formu sebe uzdravení.